Cesta k sobě

Z knihy Karma přítomnosti "Martin Schulman"

Byl jednou jeden muž středního věku. Domníval se, že nastal čas, aby zvážil, čeho dosáhl a zhodnotil směr, kterým se bude dále ubírat. Opustil tedy své přátele, svou rodinu a většinu svého pozemského majetku, a rozhodl se odejít do lesa, kde by mohl nerušeně přemýšlet.

Když se do lesa odebíral, nevěděl, jestli činí dobře, ale věděl, že to musí udělat. Krása jeho nového okolí ho nejprve naplnila posvátnou bázní a údivem. Brzy se však naučil naslouchat zvukům přírody, a jak se týdny měnily v měsíce, pomalu zjišťoval, že se mění i on sám. Tu a tam se mu sice stýskalo po lidech, které opustil, ale krása nového prostředí ho natolik nořila do tajemství, které hledal, že se vrátit nemohl.

Za čas se naučil naslouchat svým myšlenkám. Dokonalá rovnováha přírody, která ho obklopovala, začínala prostupovat jím samým. Boje, které dříve probíhaly v jeho nitru, začínaly pomalu ustupovat. Nejprve ho to sice děsilo, protože i když si to uvědomoval, víry, na které byla jeho mysl dříve zvyklá, mu vždy dělaly společnost. Teď byly pryč a namísto toho tu bylo pouze velké ticho přírody.

Za nějaký čas si uvědomil, že už nemůže soudit lidi, na něž byl zvyklý dělat si názory. Naopak, začínal vidět bezvýznamnost hodnocení všech maličkostí, které ho dříve trápily. Teď měl před sebou jiný problém. Nevěděl co si počít s tak jasnou myslí, osvobozenou od jakýchkoli starostí, které vždy zužovaly jeho ducha. Životy jiných lidí měly dříve na jeho vlastní život takový vliv, že se nikdy nemusel starat o směr, kterým by se měl jeho život ubírat.

Po dvou letech v lese začal být zvědavý, jak moc se vnější svět změnil. Myslel na lidi, které znal, a uvažoval o tom, jací teď asi jsou. Pak si ale uvědomil onu ohromující změnu, která se odehrála v něm samém. Najednou stačilo, aby pomyslel na nějakého člověka, a nějakým podivným zázrakem okamžitě věděl, jaký ten člověk teď je. Nejprve své schopnosti nemohl uvěřit, ale po čase si uvědomil, že je to zásluha lesa. Nyní stačilo, aby se dotkl listu a okamžitě věděl, kdy bude pršet. Dokázal vycítit přítomnost i toho nejmenšího zvířete vzdáleného několik desítek metrů. A vždy se trefil. Cosi ho dovedlo do dokonalého souladu s harmonií přírody. Poprvé v životě si uvědomil, že je součástí Božího stvoření. Dříve o tomto stavu bytí četl v knihách a tajně o něm snil. Teď ho doopravdy reálně prožíval.

Posadil se, opřel se o kmen obrovského stromu, a rozjímal. Přemýšlel o tom, zda má strávit zbytek života v lese, nebo časem z lesa odejít a setkat se s lidmi, se kterými v minulosti žil. Tato otázka ho znepokojovala, protože věděl, že nedokáže nikdy nikomu to, co zde nalezl, sdělit. V jistém smyslu se také obával, aby ho síla tužeb lidí nepřivedla nazpět ke všemu, co dříve odložil.

Nicméně po dvou letech v lese se začínal cítit osaměle. Nebyl to ten druh osamělosti, který znal před tím, než odešel do lesa. Nyní toužil po zvucích přírody v lidech. Dlouhé měsíce samoty ho zklidnily. Chtěl sdílet s druhými to, co nalezl, ale také věděl, že si to musí nechat pro sebe.

Vzpomněl si, jak se mu kdysi zdálo důležité pokusit se reformovat svět. Nebo ho zachránit před nějakou blížící se záhubou. Teď ten pocit neměl. Uprostřed stromů a květin nalezl sám sebe. Měsíce porovnával vše, co cítil v lese s tím, o čem věděl, že bude cítit u lidí. Tady v lese pozoroval, jak se každá chvíle samou živostí všudypřítomného „tady a teď“ obrozuje. Bez ohledu na počasí nebo měnící se dny tu byl velký vnitřní klid.

Utrhl květinu a zadíval se na ní. Nějakým způsobem věděl, že mu dokáže odpovědět. Květina ho beze slov naplnila radostí. A on si uvědomil, že to udělala, aniž by ztratila sebemenší kousek ze své vlastní krásy. Věděl však, že tím, že květinu utrhl, nemůže již dále růst. To ho zarmoutilo. Kdyby byl jenom schopen dostat svou odpověď z pohledu na květinu, aniž by ji vytrhl z jejího přirozeného prostředí… Tehdy se stal osvíceným.

Když teď opustí les, aby osvítil druhé, odtrhne sám sebe od svého přirozeného zdroje. Jak dlouho by přežil? Podobně jako květina by kvetl pouze chvíli, a pak by uvadl. Rozhodl se tedy, že bude moudřejší zůstat ve spojení se svým zdrojem. Teď koneckonců nebyl ničím, čím by bylo možno se chlubit, nebo k čemu by bylo možno druhé lidi vést. Usmál se své myšlence: „Ať jdou všichni, kteří chtějí poznat dobrodružství, do lesa sami. Tam hluboko v koutku svých myslí a srdcí ucítí vítr, ochutnají déšť a vznešená moudrost zákonů přírody povede jejich kroky.“

zpět na články sdílet na facebooku