Ctěte svou rodnou zemi i svůj rodný jazyk a nevnášejte do něj neustále cizí výrazy.

V tomto článku zmíním něco, co mě dlouhodobě trápí, a tím je otázka našeho rodného jazyka. Já osobně velmi tíhnu k rodné zemi i k rodnému jazyku, a proto mi velmi vadí, když lidé vsouvají do svého slovního projevu neustále slova jiných národů, přitom to není vůbec třeba, protože čeština je nádherná i slovně velmi bohatá. Proto bychom se neměli za svůj rodný jazyk nikdy nikde stydět.

Když ale slyším, jak lidé používají neustále slova jako kouč, helouín, outfit, happy birthday, slova jako cool, in, shopping, citoslovce wow (vau), hooligans, sales manager, PR agentura, VIP aj., je mi ze všeho smutno. S rozvojem duchovních směrů se k nám přeneslo i mnoho cizích výrazů z Indie, Tibetu, Číny i jiných národů, a tak všude neustále slyšíme názvy jako čakry, karma, reinkarnace, nádí, atd. Přitom všechna tato slova lze pojmenovat srozumitelnými výrazy naší rodné řeči.

Když dennodenně slyším, jak se lidé snaží mluvit všemi možnými jazyky, jen ne česky, vždy si vzpomenu na naši hymnu, která je nádherná, a vždy si říkám „kde domov můj“.

Nádherně je vyznání českému jazyku vyjádřeno také v písni: „Ta naše písnička česká.“ V této písni se zpívá: „Ta naše písnička česká, ta je tak hezká, tak hezká, tak jako na louce kytička, vyrostla ta naše písnička. Až se ta písnička ztratí, pak už nic nebudem mít. Jestli nám zahyne, všechno s ní pomine, potom už nebudem žít“. Atd.

Když si tuto písničku občas doma pustím, vždy mě rozpláče, protože když dnes slyším lidi mluvit, když vidím, jaké písně poslouchají, jaké hodnoty uznávají i jak k životu přistupují, nic jiného než smutek a pláč to ve mně nevyvolává.

Já osobně obdivuji lidi, kteří i přesto, že žijí velkou část svého života v jiné zemi, nikdy na svůj rodný jazyk nezapomněli a mluví jím všude, kde to jen jde. Připadá mi, jako by si tito lidé vážili rodné země i rodné řeči mnohem víc než my.

Věřte mi, že nemám nic proti jiným národům, jejich zvykům ani jazykům. Chci jen upozornit na to, že když žijeme v Čechách, kde jsme se narodili, měli bychom dbát na to, abychom hovořili především svým rodným jazykem a lásce k němu bychom měli vést i své děti.

Možná tento příspěvek někoho popudí. Byla bych ale ráda, kdybyste se nad ním alespoň trochu zamysleli, a poctivě jste vyhodnotili, není-li na těchto řádcích alespoň trochu pravdy.

Máte-li podobné pocity jako já, snažte se s tímto problémem něco dělat a usilujte o to, aby se krása českého jazyka rozvíjela a zachovala, protože když si nebudeme své země ani svého jazyka vážit, nebudeme za nějaký čas vůbec vědět, kde se naše rodná země nachází ani kam se její krása i všechna její dědictví poděla.

www.knihy-holoubkova.cz

zpět na články sdílet na facebooku