V knize píšu, že já sama nejsem zastánce zakládání rodiny a “pořizování” si dětí v příliš mladém věku, protože když dnes vidím u mnoha lidí přístup ke vztahům i k rodičovství, doporučovala bych zakládat rodinu po dvacátém pátém roce života i později.
Tímto příspěvkem chci upozornit hlavně na důležitost zodpovědného přístupu k rodičovství i k výchově dětí. A pokud tuto zodpovědnost v sobě máme, můžeme mít děti klidně v osmnácti letech.
Věk rozhodně neznamená, že třicetiletí nebo čtyřicetiletí lidé jsou automaticky víc vyzrálí nebo víc rozumní. Někteří lidé nejsou vyzrálí ani ve stáří, takže se mohou i v pokročilém věku chovat nezodpovědně a nevyzrále, než například dvacetiletý člověk.
Můj osobní názor, který nikomu nevnucuji, je, že člověk by si měl nejprve urovnat životní priority a hodnoty, a teprve když si je jistý, že se dokáže ve vztahu chovat zodpovědně a dospěle a dokáže překonávat různé životní trable, pak by měl zakládat rodinu a pořizovat si děti.
Podívejte se jen, kolik žen i mužů dnes výchovu dětí ani vztah nezvládá. Nebo kolik žen i mužů si pořídí děti a pak by byli nejraději, kdyby jim je hlídali i vychovávali rodiče a oni si mohli dál užívat nebo se věnovat své kariéře.
Neustále také čteme nebo slýcháme, jak si lidé na dětech vybíjejí své zloby i agrese, odkládají je do baby boxů, a v horším případě do popelnic.
A právě to je důvod, proč lidem nedoporučuji mít děti dříve, než sami vyzrají, protože nevyzrálost rodičů poznamená celý život jejich dítěte.
Navíc dítě bychom si neměli jen “pořídit”, ale měli bychom ho láskyplně vést, učit a pro život dobře připravit.
Já jsem měla prvního syna ve dvaceti letech a druhého ve dvaceti dvou letech. Děti jsem chtěla a věděla jsem, že se o ně budu zodpovědně starat, protože jsem tak byla vychována svými rodiči. Proto mě nikdy nenapadlo strkat rodičům děti na hlídání s tím, že já bych si jezdila někam užívat nebo byla od rána do večera v práci.
Můj tatínek navíc vždy zastával názor, že oni se též starali, tak se musíme starat i my. A to je i má životní filozofie.
Tím nemyslím, že by prarodiče vnoučata nemohli hlídat, když to jejich děti potřebují. I já takto pomáhám. Dnes je mi skoro 62 let a mám tři vnoučata, která vždy ráda vidím. Nechci ale, aby se pravidelná péče o vnoučata stala samozřejmostí.
Téma hlídání vnoučat nebudu dále rozvádět, protože článek byl zaměřen na to, kdy děti mít, a ne na prarodiče a jejich úlohu v péči o vnoučata. I když na toto téma by se dalo také dlouze psát.
Tuto knihu, která má 321 stran, jsem napsala před mnoha lety, a i dnes jsem přesvědčena o tom, že příčina rozpadu mnoha vztahů spočívá v tom, že lidé vstupují do vážných vztahů nevyzrálí.
Pěkný den všem.
Miroslava Holoubková
