Já sama se nepřikláním k žádnému konkrétnímu náboženství, protože ve všech náboženstvích vidím klady i různé nedostatky.
Jsem ale již od narození pokřtěná a má víra je velmi silná.
Mé duchovní postoje i zásady vycházejí z mnoha náboženství, která jsem studovala, z nichž jsem si vzala pro sebe jen to, co jsem považovala sama za důležité. A velmi mi na této cestě pomohly i informace popisující životy svatých, z nichž jsem též hodně čerpala inspiraci pro svůj duchovní růst. A neustále naslouchám i své intuici i svému svědomí, protože obojí mě též dobře vede.
Sama se přikláním k takové duchovní cestě, která vede k vnitřnímu klidu, míru i zdraví, k pomoci lidem a vzájemné spolupráci, k úctě mezi sebou navzájem i ke vzájemné slušnosti, k cestě, která nikoho nezavrhuje ani neupřednostňuje, k cestě, která pomáhá životu a jeho rozvoji i přežití nás všech. A k této cestě patří i duchovní vzdělávání, které by nemělo být odepřeno nikomu.
Podle mě bychom měli ctít i respektovat všechna náboženství a všechna vyznání (myslím tím hlavně jejich dobré zásady). Co odporuje nejvyšším zákonům stvoření, to bychom neměli tolerovat v žádném vyznání. Umíme ale dobře rozlišit, co je v rozporu s těmito nejvyššími zákony?
A pamatovat bychom měli i na to, že každé náboženství prochází neustálým vývojem, jakým prochází vše ostatní ve Vesmíru. Takže ani žádné náboženství by nemělo ustrnout na nějakých dogmatech a nemělo by tvrdit, že jedině jeho zásady jsou správné a jedině podle nich by se mělo konat a žít.
Co mi vadí na křesťanství
Mnohé duchovní směry propagují skromnost a nehromadění materiálních věcí. Když se ale podíváte na laiky jdoucí duchovní cestou i na mnohé kněží, připadá vám, že jsou lidé příkladem tohoto hesla?
O sexuálních skandálech v duchovní oblasti se snad nemusím vůbec rozepisovat. O nich víme všichni.
Vadí mi i to, že ženy jsou považovány, co se týče duchovního rozvoje, stále za méněcenné a je jim odepřeno vyšší vzdělávání v tomto směru. Příklady uvedu dole v tomto příspěvku.
Vadí mi také, že mnozí lidé se modlí a navštěvují různé duchovní akce (laici i kněží), na jejich životech ale není duchovní růst vůbec vidět.
Ježíš Kristus a jeho odkaz
V případě Ježíše Krista mi vadí, že mnozí hlásají, co řekl, přitom nikdo jednoznačně neví, zda to skutečně řekl tak, jak je to prezentováno. Dokonce ani o jeho životě nevíme pořádně nic.
Kněží například hlásají podle Bible, že Ježíš řekl Janovi: „Já jsem ta cesta, pravda i život; nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ Janovo evangelium 14,6.
Na mě působí tato slova tak, jako kdyby nikdo, kdo nevěří hlavně v Ježíše Krista, nemohl vejít do království Božího. Jiní lidé ale mohou mít jinou víru, která může být též správná. Vůbec zde nechci znevažovat přínos Ježíše Krista, protože i jeho život i postoje pro mě byly a stále jsou inspirací v mém duchovním růstu. Nejsem ale člověk, který by věřil slepě všemu, co se mu předkládá, a zamýšlím se vždy sama hluboce nad mnoha otázkami. Navíc i před Ježíšem žili lidé, kteří dosáhli svatosti a žili tak vysoce duchovním životem, že by jim mohli i dnes mnozí závidět (Sókratés, Buddha, Mojžíš a mnozí jiní).
Výroky typu nikdo nepřichází k Otci než skrze mne mi připomínají scénu z filmu Robinson Crusoe, kde Robinson ztroskotal na ostrově, na kterém později potkal jinou bytost. Dal tomuto muži jméno Pátek. A tohoto Pátka začal přesvědčovat o své víře. On se ale nedal a stavěl dál na své víře, až se na nějaký čas rozhádali a rozešli. Během odloučení Robinson Crusoe pochopil, že nemůže vnucovat nikomu svou víru, ale měl by respektovat i to, čemu věří druhý. I kdyby tento příběh nebyl pravdivý, ukazuje se v něm, co se děje neustále v mnoha náboženstvích. Přesvědčit druhé, že jedině určitá cesta je správná.
Další slova Ježíše Krista
Když byl Ježíš ukřižován, vyřkl prý tato slova: „Otče, proč jsi mě opustil“? A já si kladu otázku: Když tak hluboce věřil v Boha, našeho otce, proč by tato slova vyslovoval?
Výrok „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ je zaznamenán pouze ve dvou evangeliích:
- Marek 15,34 – Markovo evangelium je považováno většinou badatelů za nejstarší evangelium.
- Matouš 27,46 – Matouš zřejmě vychází z Markova podání.
- Lukáš ale uvádí jiné znění („Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha“), což by dávalo zcela jiný význam.
- Jan zase píše, že Ježíš řekl („Dokonáno jest“).
Tyto texty ukazují, že svědectví celé rané církve ohledně Ježíše se rozcházejí.
Zaráží mě i tento text: Když za Ježíšem přišli jeho matka s bratry v době, kdy kázal, byl někým upozorněn, že tam jsou. A Ježíš prý řekl tato slova: „Kdo je má matka a kdo jsou mí bratři“? „Kdo činí vůli Boží, ten je můj bratr, má sestra i matka.“ Pokud svou matku hluboce miloval a měl s ní pěkný vztah, věděl by, že by ji taková slova hluboce ranila, když se o něj celé dětství i dospívání starala. Proto si kladu otázku, zda Ježíš skutečně tato slova vyslovil. Pokud ano, měl se svou matkou i se svými bratry dobrý vztah? Já význam těchto slov plně chápu. Jen se zamýšlím nad tím, jak mohla působit na ženu, která ho vychovala, pokud by nebyla stejně duchovně vyspělá jako Ježíš.
Slova Ježíše o jeho matce i bratrech jsou zaznamenána v těchto evangeliích:
- Marek 3,31–35
- Matouš 12,46–50
- Lukáš 8,19–21
Co se týče jeho bratrů, evangelia naznačují, že Ježíšovi „bratři“ mu zpočátku nerozuměli. V Markovi se dokonce píše, že si mysleli, že se „pomátl“ tím co dělal i co hlásal. Ale Jakub, Ježíšův bratr, se později stal vůdčí osobností jeruzalémské obce, což ukazuje, že jejich vztah se proměnil a nemusel být špatný.
Je třeba pamatovat i na to, že tyto texty vznikly desítky let po ukřižování Ježíše Krista. Proto se mohou výklady Ježíšových slov různě rozcházet. Vždyť ani jeho učedníci často nerozuměli správně tomu, co říkal. Tradice navíc dodává, že Marek nebyl očitým svědkem těchto událostí, ale že psal jen to, co se dozvěděl od apoštola Petra. Proto nemůžeme ani dnes jednoznačně tvrdit, jaké bylo přesné znění Ježíšových slov.
Dodnes také nikdo jednoznačně neví přesné datum narození Ježíše ani to, kdy zemřel, a dokonce ani to, kde je pohřben. Přitom někteří lidé si vytvořili jakési svatostánky, o nichž hlásají, že na daném místě mohl být Ježíš pohřben. Přitom nic z toho nemusí být pravda a lidem, kteří tato místa provozují, může jít jen o zviditelnění se a zisk.
Na datech já osobně příliš nestavím, protože pro duchovní rozvoj jsou pro mě důležitější myšlenky i skutky, které po sobě někdo zanechal, ať žil v jakékoli době. Proto se zabývám i u Ježíše především odkazem, který nám všem zanechal, aby nám ukázal, jaká cesta nás dovede domů, protože naším skutečným domovem není tento svět, ale svět neviditelného ducha.
U Ježíše se zamýšlím i nad tvrzením, že ho Maria počala jako panna z Ducha svatého, takže jeho otcem nebyl žádný pozemský člověk. Ani na toto tvrzení nejsou žádné jednoznačné důkazy. Proto mnohé z toho, co se hlásá, mohou být jen pouhé domněnky. Přesto je šíříme stále dál.
Víra
Někdo může namítnout, že mi chybí víra. Víra mi rozhodně nechybí. Jen nemám ráda slepou víru. Proto se má víra opírá o neměnné vyšší duchovní zákony, jimiž by se měli řídit lidé všech náboženství. Jen je třeba umět tyto zákony odhalit a následně v souladu s nimi žít.
Příklady nerovného vzdělávání žen v různých náboženstvích
Podívejte se jen, kolik žen bylo ve Vatikánu za celou historii například součástí konkláve při volbě papeže. Ani jedna. Tuto výsadu mají jen kardinálové muži.
Kanonické právo také říká, že svátosti (a tedy vyšší úřady včetně kněžství) může přijímat pouze muž. Ženy nemají přístup k žádným funkcím, které by je opravňovaly být například kardinálem, a tím pádem i volitelem například nového papeže.
Stejně tak žádná žena v historii nezastávala nejvyšší úřad, úřad papeže. Ten zastávali vždy jen muži.
Ani post biskupa žádné ženy nezastávají, což je v církevní hierarchii o nějaký řád níže než post kardinála.
A proč tomu tak je, když Bůh nás učí, že ženy i muži si mají být rovni?
Toto nepíši proto, že bych o některou z těchto funkcí stála. Ukazuji tím jen na nerovnost mezi muži a ženami v možnostech duchovního vzdělávání i v možnostech získat vyšší postavení v církvi.
V katolicismu i protestantismu byly ženy po staletí z formální teologické výuky a bohoslužebné role vyřazeny. Mohly studovat v určité míře, ale bez přístupu k vyššímu teologickému vzdělávání a k funkcím jako kněžství nebo teologické fakulty.
I v mnoha židovských komunitách byly ženy často vyloučeny z formálního studia Tóry a Talmudu. Například u ultraortodoxních židů. Dokonce ani u Zdi nářků nemají ženy stejná práva jako muži.
I v některých muslimských společnostech, např. konzervativních patriarchálních společnostech neměly ženy též přístup ke studiu náboženských textů ani k vyššímu studiu teologie.
A podívat se můžeme i na současnou situaci v Afghánistánu po převzetí moci Tálibánem, kde se dívky a ženy často nemohly též vzdělávat, včetně náboženského vzdělání.
Proto nevěřím slepě žádnému náboženství a jdu si svou cestou, která mě duchovně posouvá stejně, jako kdybych byla v nějakém řádu. A kdoví, jestli to není cesta mnohem lepší, protože se na ní mohu svobodně rozhodovat co budu studovat, čemu budu věřit i čemu se budu věnovat.
Přeji i Vám hodně štěstí na Vaší duchovní cestě, pokud po takové cestě jdete.
Miroslava Holoubková
