Žena přišla k chudému a starému prodejci vajec a zeptala se:
„Za kolik jsou ta vejce?”
„Pět za kus, madam”, odpověděl stařec.
„Vezmu si šest vajec za 25, nebo odcházím”, řekla žena.
„Dobrá, vezměte si je za cenu, kterou chcete, madam”, odpověděl stařec, „možná to bude dobrý začátek, protože zatím jsem neprodal ani jedno jediné vejce.”
Žena zaplatí a odchází s pocitem vítězství.
Doma se hezky oblékne a odchází s kamarádkou do luxusní restaurace. Objednají si vše, na co mají chuť, ale většinu z toho nedojí.
Její účet dělá 1400, podá číšníkovi 1500 a řekne: „To je v pořádku”.
Žena zaplatila a odchází s pocitem šlechetnosti.
Řeklo by se normální, denně opakovaný příběh a běžný postoj. Reakce ženy je sice šlechetná pro majitele restaurace, ale naprosto bolestná pro chudého prodejce vajec.
Otázka zní: Proč máme dobrý pocit, když ožebračíme “potřebného” a obdarujeme toho, který naši laskavost vlastně vůbec nepotřebuje? Je tohle šlechetné a důstojné? Odpovězte si sami.
Text pokračuje ještě jedním příběhem.
Autor píše: Můj tatínek vždycky nakupoval na trhu jednoduché a dobré věci od těch nejchudších prodejců, dokonce i když ty věci ani nepotřeboval. Vždycky si koupil něco navíc a taky jim zaplatil něco navíc. Ptal jsem se ho, proč to dělá, a on mi odpověděl: „Toto je charita, chlapče, ale je zabalená do důstojnosti.”
Tento příběh mě hluboce oslovil, protože i můj tatínek jezdil v době mého dětství neustále na trhy do Kladna, kde prodával vše možné, co vypěstovala babička i on na zahradě o rozloze jeden a půl hektaru.
Můj tatínek byl také takový dobrák, že prodával vše za směšné ceny a dával lidem všeho navíc i o dvacet deka (brambory, jahody, okurky, jablka atd.), a lidé to brali jako samozřejmost a vůbec si neuvědomovali, kolik dřiny babičku i jeho práce na zahradě stála, kdy tatínek navíc chodil ještě do svého zaměstnání.
Proto mě podobné příběhy vždy hluboce dojímají.
Pěkný den všem.
Miroslava Holoubková
