Regresní terapie – příběh z praxe

V tomto příspěvku vám odhalím jednu z mnoha situací, kterou jsem zpracovávala při vlastních regresích. Regresi jsem si dělala sama. Regresní terapii se můžete naučit i vy, budete-li mít chuť čistit si vlastní bloky sami.
Regresní terapie – příběh z praxe

Na konci článku naleznete více informací, jak se můžete této metodě naučit.

Opouštím nedobrovolně své syny

Datum regrese: 15. 8. 2015 ráno. Toto odblokování trvalo čtyři a půl hodiny a bylo emocionálně velmi silné i bolestné.

Problém: Přibližně od roku 2006 se mi zdál opakovaně v noci sen, v němž jsem viděla, jak nechávám své syny, kteří byli malí, u nějaké silnice a odjíždím od nich pryč s nějakým mužem v nějakém vozidle. Tento sen ve mně budil hrůzu, protože jsem měla pocit, že jsem své děti nechala někde napospas osudu. Jak šel čas, tento sen ustoupil do pozadí, já jsem ale nezapomněla na to, co se mi v něm zdálo. V roce 2013 se mi ale tato situace začala vracet ve snech znovu. Proto jsem se v roce 2015 rozhodla udělat si na to regresi.

Záměr: Chtěla jsem pochopit, proč se mi tento sen vrací a co se za ním skrývá.

————————————————————————————————————————-

Jak regrese probíhala

15. 8. 2015 jsem si chtěla dočistit jednu situaci, kterou jsem měla rozdělanou z předchozích dnů. Nedařilo se mi ale do této situace dostat, tak jsem regresi ukončila.

Když jsem regresi ukončila a vstala jsem, že jdu něco dělat, začala mi po chvíli naskakovat tato věta: „Odtrhl nás od sebe, mě a děti.“ Myslela jsem tím současného partnera Pavla. Tušila jsem, že pod tím něco bude, protože i v současnosti jsem pociťovala jakékoli odloučení od svých synů velmi bolestně. Zavřela jsem se tedy do ložnice znovu a poprosila jsem partnera, ať mě vůbec neruší, že se mi něco spustilo a jdu si dělat regresi.

Začala jsem opakovat větu „Odtrhl nás od sebe“, protože tato věta mi naskočila sama, když jsem před tím z ložnice odcházela. Po několika opakováních se mi vybavila situace, jak jsem se v tomto životě stěhovala k partnerovi a odloučení od svých synů jsem těžce nesla. Toto odloučení od synů jsem prošla dvakrát a najednou mě to táhlo do snu, který se mi zdál opakovaně v roce 2006.

Šla jsem k té události a viděla jsem své syny, jak stojí u nějaké silnice někde v přírodě a já odjíždím s nějakým mužem od nich pryč. Silně jsem cítila, že už je nikdy neuvidím a že tam zůstanou napospas osudu a bylo mi z toho fyzicky zle v břiše i v žaludku. V této události bylo synům 6 a 10 let. Opakovaným procházením se mi otevřela celá událost z minulého života, kde jsem spatřila toto:

Byla jsem vdaná a mým partnerem byl tenkrát můj současný partner Pavel. Měli jsme spolu dva syny (nyní jsou opět mými syny v současném životě). Bydleli jsme v patrovém domě, před kterým byla zepředu zahrada. Já jsem nepracovala, protože synové byli ještě malí. Byla jsem doma a starala se o děti i celý dům. Partner podnikal a staral se jen o své záležitosti. Když byl doma, zajímal ho jen sex. Nebo chodil na různé společenské akce a po mně chtěl, abych na ně chodila s ním. Synové ho nezajímali vůbec a nijak se jim nevěnoval. Zahradu nám obstarával jeden starý pán, který bydlel blízko nás, a ten se dětem občas věnoval a povídal si s nimi. Manžel mě chtěl mít jen pro sebe a čas, který jsem věnovala dětem, mu vadil. Proto se rozhodl, že syny dáme do sirotčince (dnes se tomu říká dětský domov). Nemohla jsem uvěřit tomu, že ho něco takového napadlo, a proti jeho rozhodnutí jsem protestovala. On mi ale řekl, že jestli neudělám to, co chce, vyhodí mě i s dětmi a bude zvědavý, kde budeme bydlet a z čeho budeme žít. Byla jsem na něm plně závislá finančně i s bydlením, a navíc veškerý majetek byl napsaný jen na něj. Nezbylo mi než se mu podřídit. On vše zařídil a děti jsme odvezli do onoho sirotčince. Po mně chtěl, abych dětem řekla, že jedou na měsíc do ozdravovny. To samé jsem měla říkat všem okolo a zakázal mi říci komukoli pravdu. Během dalšího měsíce prý vymyslí, co budeme lidem říkat dál.

Když jsme tam děti odvezli, čekala na ně venku jedna milá starší štíhlá paní v modrých šatech v kombinaci s bílou barvou (typ šatů, jaké mají zdravotní sestry). Manžel řekl synům při loučení jedině to, aby nezlobili. Já jsem stála kousek za nimi sama s tou paní, dávala jsem jí peníze, aby o tom partner nevěděl a prosila jsem jí, aby mé syny nedali do žádné rodiny, že se pro ně vrátím. To jsem jí říkala snad desetkrát a chtěla jsem po ní, aby mi slíbila, že se o syny postará, aby netrpěli, než vše zařídím. Viděla, jak jsem zoufalá, a vnímala i to, že já jsem je do toho sirotčince dát nechtěla. Proto mi tento slib dala. Poté jsem se šla rozloučit se syny. Když jsem se s nimi loučila, rvalo mi to srdce bolestí a byla jsem psychicky doslova na dně. Nemohla jsem jim dát ale najevo svou zoufalost, aby se tímto odloučením ještě víc netrápili. Viděla jsem na nich ale, že cítí, že nejsem v pohodě a že se něco děje. Poté jsem nesedla k partnerovi a odjeli jsme pryč. Ještě jsem viděla, jak oba synové stojí smutní u té silnice a mávají mi, a ta sestřička nám mávala s nimi.

Od této chvíle jsem se cítila doslova zlomená a začala jsem vymýšlet plán, jak od partnera odejít. Nesměla jsem ale nikomu říct, co se stalo, jinak by bylo zle. Starý pán, který nám pomáhal na zahradě, ale vycítil, že nejsem v pohodě, a když manžel nebyl jednou doma, zeptal se mě, co se stalo. Rozplakala jsem se a vše jsem mu řekla. Nabídl mi, že kdybych chtěla, mohla bych bydlet i se syny u něho v domku, který nebyl nijak velký ani honosně zařízený, ale místo tam měl, protože žil sám. Této nabídky jsem si velmi vážila, protože jsem cítila, že ji myslí upřímně. Neměla jsem ale práci a bez peněz by mi děti do péče nedali. Na jednom setkání se známými se mě přítel mého manžela zeptal na děti a já jsem se před ním též rozplakala. Naštěstí mě nikdo jiný plakat neviděl. Nechtěla jsem o tom v danou chvíli mluvit, tak jsme se domluvili, že se sejdeme druhý den. Prosila jsem ho, ať nikomu nic neříká a své ženě také ne, protože mě neměla ráda, a kdyby se něco můj manžel dozvěděl, bylo by zle. Na schůzce jsem mu vše řekla a on mi nabídl finanční pomoc. Řekla jsem mu, že je moc hodný, ale že mi finanční pomoc nepomůže, protože peníze by mi za chvíli došly. Řekla jsem mu, že potřebuji najít práci a nevím, kde ji hledat. On za mnou brzy poté přišel a řekl mi, že by mě zaměstnal jeden jeho známý, starší pán, který žije sám a potřeboval by někoho na administrativu a účetnictví. Byla jsem nadšená. Proto jsem šla k tomu pánovi na domluvenou schůzku. On si mě několik dnů vyzkoušel, a protože byl spokojený, řekl, že mě zaměstná. O mé situaci věděl a bylo vidět, že mi chce také pomoci.

Jakmile jsem měla bydlení i práci, přítel, který mi vše zařídil, sjednal i schůzku v domově, kde byli synové umístění, a jel tam se mnou. Vedení domova vidělo, že mám zajištěné bydlení a měli i papír od mého zaměstnavatele, že mi poskytl práci, tak se rozhodli, že mi syny vydají, a ještě ten den jsem si je směla odvézt domů.

Když mě synové viděli, všichni jsme radostí plakali a mladší syn řekl: „Maminko, já jsem tady na tebe pořád čekal.“ Byla jsem šťastná, že mám syny opět u sebe a chtěla jsem tam odtud co nejdříve odjet. Můj přítel nás odvezl rovnou k zahradníkovi, který mi nabídl bydlení, a k manželovi jsem se již nevrátila. Ten, když se dozvěděl, kde bydlím, řekl tomu muži, že jestli nás u sebe nechá, z práce ho propustí. Starý pán však na žádné propuštění nečekal a odešel od něho okamžitě sám. Pán, u kterého jsem dělala, byl také moc hodný na mě i na mé syny. Později mi i nabízel, že bych u něj mohla se syny bydlet. Měl větší pěkný dům a měl tam místa dost. Já jsem mu ale poděkovala a zůstala jsem se syny bydlet u našeho bývalého zahradníka, kterému již synové říkali dědečku. On byl rád, že tam není sám, a mým dětem se také věnoval. Já jsem mu na oplátku zase vařila a pekla. Mého přítele, který nám pomohl, i pána, u kterého jsem pracovala, jsem vždy ráda viděla, a jak jsem mohla, vždy jsem jim něco dobrého upekla. S manželem jsem se rozvedla a zůstala jsem se syny celý život sama. Lidem, kteří mi hodně pomohli, jsem byla nesmírně vděčná, včetně té milé paní v sirotčinci, která se mi o děti postarala, a nikdy jsem na tuto jejich pomoc nezapomněla.

Poznámky k této regresi

Kamarád, který mi tenkrát hodně pomohl s dětmi i s nalezením práce je muž, ke kterému jsem v tomto životě velmi tíhla od první chvíle, kdy jsem ho v patnácti letech poznala při zápisu na školu, kam jsme se oba hlásili. Tíhla jsem k němu od prvního okamžiku, kdy jsem ho spatřila, a nikdy jsem na něho nezapomněla, přestože jsme spolu nikdy žádný vztah neměli. Pouze jsme spolu chodili na stejnou školu a nějaký čas po ukončení studií jsme pracovali ve stejné firmě. Pak se naše cesty rozešly a již nikdy jsme se neviděli. Tento muž se jmenuje v tomto životě Zbyněk.

Starý pán, který mi tenkrát nabídl bydlení, byl v současném životě mým tchánem z mého prvního manželství, které se rozpadlo v roce 1990. S tchánem jsem měla velmi pěkný vztah a až do jeho smrti jsem mu říkala taťko.

Paní v sirotčinci, která se mi tenkrát o děti postarala, byla v současném životě mou babičkou (maminka mého tatínka), která již také nežije. Velmi jsem ji ale milovala a ona milovala mě.

Když jsem si všechny životy, které jsem se současným partnerem prožila, pročistila (odhalila jsem tři), výrazně jsem se zklidnila, protože mé nitro nebylo již zatíženo minulostí. Proto jsme se v roce 2016 po mnoha letech soužití vzali.

Tento příběh naleznete v knize regresní terapie, kterou jsem napsala. Tato kniha vás naučí, jak si můžete dělat regrese sami. V knize poskytuji jasné postupy, jak regrese dělat, včetně různých varování, na co si máte dávat pozor. Knihu seženete pouze na mém webu, protože mé knihy do prodeje již nikomu nedávám.

Přeji vám hodně štěstí.
Miroslava Holoubková

Chcete se objednat?

Více se dočtete v knize

Zobrazit mé knihy